Po celý život neseme v sobě vzpomínky z dětství. Některé nejsou velmi příjemné a snažíme se je ukrýt někam hodně hluboko. Na jiné rádi vzpomínáme. Vnímáme chyby našich rodičů a plni přesvědčení, že takhle nikdy ne. Natolik se vzdalujeme této představě, až sami sebe dotlačíme do opačného extrému. A naši rodiče? Pozorujíce své děti, nechápeme, jak vzaly za své původní výchovné principy –...
Jsa ženou býti nenapadlo by mě dříve, že mám v sobě muže. Což o to, ve snu občas přišel obraz čehosi, co podobalo se oné myšlence. Avšak představy ty spojené byly se zcela jiným spojením… Pak mě život obohatil o informace, že muže mám v sobě stále, nejen v okamžicích onoho spojení. Upřímně jsem se zhrozila . Občas mám práce sama...
Našla jsem JI, jak sedí s nohama zkříženýma pod sebou, obklopena bílým chladem nemocnice, třebaže venku bylo vlídné jaro. Kabela ležela na zemi vedle NÍ a namísto věcí potřebných v ní byly knížky, znalosti kterých považoval minulý režim za nezbytné. Nezbytné však bylo, jak se ukázalo o několik hodin později, vybavení pro miminko, které se rozhodlo přijít o tři týdny dříve. Tehdy...
Kdo je vnitřní dítě – je to část našeho já, která se v důsledku traumat z dětství oddělila od naší vědomé části psychiky. A to znamená, že si většinu času jeho existenci a působení nejsme schopni uvědomit. Vnitřnímu dítěti se v dětství vedlo velice špatně – bylo mu zle – že se rozhodlo utíkat, schovávat se a – nebýt dítětem –...
Našla jsem JI, k smrti vyděšenou a zkroucenou, nechápající, co se děje. Byla celá jakoby uskřípnutá. Aha, to je to mé uskřípnutí levé horní poloviny těla v poslední době, pomyslela jsem si. Psalo se 11.11. a toho roku JÍ bylo 11 let. Dost málo na to, aby se s tím sama poprala. Rozhodla, že na to datum nikdy nezapomene. Snad proto se...
Tlak v hlavě, ani nevíš proč. Snažíš se ho nevnímat, pro práci mu nevěnuješ pozornost, třebaže se svou bolestí o ni hlásí. Slupneš prášek a čekáš, kdy zabere. Konečně úleva! Čas však nemilosrdně plyne a vystřízlivění je znovu tady. Odporné a všechny tvé smysly ovládající – jak delirium tremens. Nikam před ním neutečeš, nikde se neschováš. Je v tobě, ač snažíš...
Našla jsem svoje vnitřní dítě. Bylo zraněné a bolavé. Přisedla jsem si k Němu. Vyprávělo mi, co Ho trápí na duši a kde Ho bolí na těle. Nechápala jsem, proč je tak ublížené… Začala jsem Je navštěvovat častěji. Zajímalo mě, co zažívá a proč ty věci kolem Sebe takto cítí. Zpočátku jsem Je nechápala. Jeho nálady a pocity ublížení. Přesto jsem se...
svetlovnas