CO JSME V DĚTSTVÍ SLÝCHÁVALI…

Po celý život neseme v sobě vzpomínky z dětství. Některé nejsou velmi příjemné a snažíme se je ukrýt někam hodně hluboko. Na jiné rádi vzpomínáme. Vnímáme chyby našich rodičů a plni přesvědčení, že takhle nikdy ne. Natolik se vzdalujeme této představě, až sami sebe dotlačíme do opačného extrému. A naši rodiče? Pozorujíce své děti, nechápeme, jak vzaly za své původní výchovné principy – tak důsledně praktikované na nás.

Na to nemám peníze. Tohle si nemůžeme dovolit. Peníze budou, my nebudem. To by mě zajímalo, kde na to soused vzal. Jistě ne poctivou prací!

A tak si tyto věty neseme s sebou a snažíme se vysvětlit svým potomkům naše správné výchovné principy. Marně. Občas mlčky, občas s výbuchem vzteku se stáváme svědky toho, jak krev naší krve nakonec dosáhne svého. U svých prarodičů. Ale tak už to bývá.

Moje vnitřní dítě dlouho zpracovávalo tuto „spravedlnost“. Nakonec se rozhodlo zjistit, jak na tom je… Jak na tom vlastně jsme?