TERAPIE KRESBOU – KRESBA JAKO TERAPIE

Hrajeme si spolu zvláštní hru

Spojuje nás stejný zájem – jeden obyčejný obrázek. Je na něm symbol matky s dítětem, snad vnitřní dítě, snad vztah matky s dítětem. Jisté je, že tento obrázek svojí přítomností přitahuje. Nás oba.

Mým spoluhráčem (nenazvala bych ho protihráčem, i když mě jeho způsob hry ze začátku štval a nemohla jsem mu přijít na kloub), je malé dítě. Malé proto, že musí absolvovat cestu kolem mnoha obrázků, které zdobí chodbu a schodiště druhého patra školy. Sem běžně ti menší nejdou. Trasu absolvují jen ti, kteří ráno míří do družiny v půdní vestavbě.

Hrajeme si téměř každý den. Můj spoluhráč, snad půl hodiny, hodinu přede mnou, prochází tímto místem. Kolem tohoto obrázku, jednoho z mnoha. Ale je to tentýž obrázek, který nás oba přitahuje: On mačká. Já trpělivě rovnám.

„Známe se“ už rok. Přes prázdniny jsem na něj (na ni) pozapomněla. Ale první dny ve škole připomněly, že je tu opět se mnou. Můj spoluhráč. Nebo spoluhráčka.

A tak se mi v hlavě rodí otázky: Co by se dělo, kdyby si „TO SVOJE“ neventiloval na obyčejném obrázku? Papír snese všechno. Ale co zvíře? Nebo kamarád? Jak k tomu přijde ten, kdo nic netuší?

Hrajeme tu hru všichni. Někteří úmyslně, jiní jsou do ní vtaženi proti své vůli.

A tak přemýšlím, jak pomoci tomu človíčku. Nám všem.

září 2009