DĚKUJI TI, JITUŠ, VŠAK TY DÁVNO VÍŠ UŽ…
svetlovnas27.8. 2013S radostí vzpomínám na sobotní setkání na parkovišti a společně prožitý kouzelný den. Z této vzpomínky i z dalších setkání čerpám dodnes energii a vždy mi vyloudí úsměv na tváři, hřejivo u srdce a vědomí, že když se chce, všechno jde.
Děkuji Ti, Jitko.
Rodiče Jitky Hladké byli k cukrářské profesi úplnými protipóly. Otec pracoval na ministerstvu financí a matka vrtala a trhala milovníkům sladkostí zkažené zuby.
Ale v rodě byla přesto jedna výrazná osobnost mající s potravinářskou profesí, i v podstatě cukrářskou, přímou spojitost. A tím byl děda z matčiny strany, který byl mlynářem. A ne jen tak ledajakým.
Klapot Čihákova mlýna se ozýval ponejprv v Sezemicích, a jak mlečů přibývalo, dědovo mlýnské kolo se roztáčelo i v Heřmanově Městci a Vilémově u Golčova Jeníkova. Děd mlynář by si dozajista troufl i na další porci vodního zpracovávače obilí, leč děda mínil, ale osud měnil. Nebyl totiž mlynářský potomek, jenom dcery. A tak mlynářův rod i sen vymřel po meči. Ale přece jen děda po sobě zanechal jeden dodnes funkční pomník. Roku 1938 postavil v Pardubicích velký dům, do kterého se včetně jeho s manželkou, vtěstnaly i další dvě rodiny, později i s Jitkou. Ve spodní části domu se našel prostor pro obchod s ovocem a zeleninou, a tudíž bylo z čeho žít.
V roce 1958 končí slečna Žaludová, jak zní její dívčí jméno, základku a nastoupila na Střední průmyslovou školu potravinářské technologie, obor zpracování mouky v Pardubicích. Tam vyučoval jistý pan profesor Hladký. Jitka byla do páně profesora studentsky zamilovaná, byl to muž jejích představ. Pozor, zde ještě spojitost s Jitčiným současným příjmením nezačíná a ještě dlouho nebude.
Po odmaturování nastoupila do Továrny mlýnských strojů v Pardubicích, kde usedla na kancelářskou židli. Poté přestupuje do laboratoře na Vysoké škole chemicko-technologické.
Roku 1967 mění město perníku za město piva a ocitá se v Plzni. Tam následuje svého chotě a mladá paní se podepisuje Jitka Růžičková.
Svazek manželský vydržel plných 7 let a potom Jitčin prsteníček levé ruky již nesl pouze stopy otlaku po snubním prstýnku.
Dalším Jitčiným plzeňským působištěm se stávají Západočeské pekárny a cukrárny, kde se uplatňuje jako technoložka, kdy sestavuje technologii nejen cukrářům, ale i pekařům. Štěstí je někdy dobrá věc a to se na Jitku pousmálo v podobě uvolnění místa vedoucího laboratoře v pekárně, kde do této funkce nastupuje. Tam se podílí na vzniku nového provozu na bázi moderní technologie a výzkumu. Nejenom že tvoří, ale i sama poznává nové potravinářské hodnoty, které později předává svým žákům.
Již od páté třídy bylo snem malé Jitky být učitelkou. A ten ji neopustil ani ve zralém věku. 1.3. 1969 po náhodném setkání s vyučujícím a jeho pobídce nastupuje na učňovskou školu v Plzni coby kantorka. Ve městě zlatistého moku zůstává až do r. 1977 a ocitá se ve svých rodných Pardubicích na plese, kde ji náhle někdo osloví. Jitka stojí ve směru mluvícího bokem, otáčí se a světe div se, sama svým očím nevěří, ten důstojný pán promlouvající kultivovaným melodickým barytonem, to snad není ani možné, je sám pan profesor Hladký, nejoblíbenější pedagog její studentské epochy.
Ten, kdo čeká, že už si konečně ti dva padnou do náručí a Jitka změní jméno, bude opět zklamán, ale přihořívá.
Prvá otázka páně profesora zněla:“ A kde máte manžela?“ To byl osudový dotaz. Na přímou otázku přišla přímá odpověď: „Vyměnil mě za jinou.“ Profesorův zrak si rozvedenou paní před nejlepšími léty s odstupem dvou kroků změřil od hlavy až k patě a v jeho oku zaplál šibalský ohníček, když vyslovil: „Můj syn by si s vámi ale určitě rád zatancoval!“ Byl to dotaz i výzva zároveň.
To bylo 22. ledna a 5. srpna byla svatba – pozor, se synem.
Comeback do rodného města je potřeba posvětit i obživou a putovní okruh Jitčiny cukrářské anabáze činí otáčku 360 stupňů, když se ocitá opět tam, kde před léty začínala. Opět vyšlapává známé schody na potravinářské průmyslovce a to v roli knihovnice. Paní Hladká je ovšem štěbetavý typ a knihy nejsou pro její letoru adekvátním partnerem. Rok to musela přetrpět ve společnosti němého tištěného moudra a od září 1978 se vrací opět ke své oblíbené profesi v nedaleké Chrudimi, kde začne učit cestovní ruch, protože cukrářský obor nemá v té době škola ještě v programu.
Současně se hlásí na Karlovu universitu, kde vystuduje odborné učitelství se specializací na ekonomické a odborné předměty. Po ukončení studií si před jméno připisuje titul PaeDr.
Při zakládání Společenstva cukrářů ČR, jí byla nabídnuta funkce v odborném školství, a napříč tomu, že prošla několikerými posty, v této roli zůstává dodnes.
Doktorčin zájem je zaměřen na sbírku dat a dějů. Je spíše technický typ. Ráda si pohrává s počítači, notebookem, sleduje a v rámci možností i aplikuje do své práce novinky z elektronické oblasti. Již od dětství filmovala s kamerou Admira 8 a dnes pořizuje videozáznamy, převážně s cukrářskou tématikou. Před třemi léty okrajově vstoupila i do světa podnikání, ale jak sama hodnotí tuto svoji činnost, jedná se spíše o hraní, mající účel v mírném si přilepšení.
V současnosti PaeDr. Hladká vyučuje na Labské hotelové škole SOU v Pardubicích s.r.o., kde učí odborné předměty cestovního ruchu a cukrařinu.
Jitka Hladká je žoviální, pohodový typ jadrné ženské s lidovým hlasitým projevem. Kdybych byl filmovým režisérem, rozhodně bych ji obsadil do role rozšafné paní mlynářky, protože takováto role by ji asi nejlépe charakterizovala.
Inu dědečkova krev se nezapře.
Nad Jitčiným domem se opomenul zastavit čáp nebo vrána. Ale přesto má mnoho dětí. Jsou to všechny ty, které prošly jejíma kantorskýma rukama, a paní Hladká to také takto bere. A nejen ona. Nejeden z dopisů jejích žáků – dětí, začíná oslovením: „Milá maminko.“ Jak jinak, když se jedná o opravdovou cukrářskou mámu.PaeDr. Jitka Hladká k tomuto článku připojuje malou doušku v podobě receptu a vzpomínku na svou matku.
Maminka pro mne byla vždy velkým vzorem jak v morálních vlastnostech, tak zručnosti a v pracovitosti. Ve svých 72 letech řekla, že neumí dělat keramiku, a za půl roku již vystavovala své kachle s motivy kytek na výstavě. Ona ve svých 85 letech stihne udělat tolik práce, co já bych dělala delší dobu. Je velice hrdá na to, že chodila vedle do školy pro dentisty do Vesny, kde se naučila vařit, a hlavně dělat moučníky. Však také v neděli jsme měli někdy tři druhy, nejoblíbenější je tzv. „kopec nebo pole“, je to sice kalorická bomba, ale dobrá.Zde je recept:Spodní část je nízký korpus z piškotové hmoty (u pole obdélníkový, na kopec kruhový). Na tento korpus se navrství bílkový krém s vařeným cukrem (6 bílků, 300 g cukru, který se rozdělí a s 0,25 l vody se uvaří a zalévá do šlehajících se bílků. Šlehá se za do studena).
Sníh se urovná buď do kopce nebo do roviny u „pole“. Celé se to potáhne polevou z 300 g cukru, 200 čokolády nebo kakaa, 250 g másla, trochu mléka.
Ale v rodě byla přesto jedna výrazná osobnost mající s potravinářskou profesí, i v podstatě cukrářskou, přímou spojitost. A tím byl děda z matčiny strany, který byl mlynářem. A ne jen tak ledajakým.
Klapot Čihákova mlýna se ozýval ponejprv v Sezemicích, a jak mlečů přibývalo, dědovo mlýnské kolo se roztáčelo i v Heřmanově Městci a Vilémově u Golčova Jeníkova. Děd mlynář by si dozajista troufl i na další porci vodního zpracovávače obilí, leč děda mínil, ale osud měnil. Nebyl totiž mlynářský potomek, jenom dcery. A tak mlynářův rod i sen vymřel po meči. Ale přece jen děda po sobě zanechal jeden dodnes funkční pomník. Roku 1938 postavil v Pardubicích velký dům, do kterého se včetně jeho s manželkou, vtěstnaly i další dvě rodiny, později i s Jitkou. Ve spodní části domu se našel prostor pro obchod s ovocem a zeleninou, a tudíž bylo z čeho žít.
V roce 1958 končí slečna Žaludová, jak zní její dívčí jméno, základku a nastoupila na Střední průmyslovou školu potravinářské technologie, obor zpracování mouky v Pardubicích. Tam vyučoval jistý pan profesor Hladký. Jitka byla do páně profesora studentsky zamilovaná, byl to muž jejích představ. Pozor, zde ještě spojitost s Jitčiným současným příjmením nezačíná a ještě dlouho nebude.
Po odmaturování nastoupila do Továrny mlýnských strojů v Pardubicích, kde usedla na kancelářskou židli. Poté přestupuje do laboratoře na Vysoké škole chemicko-technologické.
Roku 1967 mění město perníku za město piva a ocitá se v Plzni. Tam následuje svého chotě a mladá paní se podepisuje Jitka Růžičková.
Svazek manželský vydržel plných 7 let a potom Jitčin prsteníček levé ruky již nesl pouze stopy otlaku po snubním prstýnku.
Dalším Jitčiným plzeňským působištěm se stávají Západočeské pekárny a cukrárny, kde se uplatňuje jako technoložka, kdy sestavuje technologii nejen cukrářům, ale i pekařům. Štěstí je někdy dobrá věc a to se na Jitku pousmálo v podobě uvolnění místa vedoucího laboratoře v pekárně, kde do této funkce nastupuje. Tam se podílí na vzniku nového provozu na bázi moderní technologie a výzkumu. Nejenom že tvoří, ale i sama poznává nové potravinářské hodnoty, které později předává svým žákům.
Již od páté třídy bylo snem malé Jitky být učitelkou. A ten ji neopustil ani ve zralém věku. 1.3. 1969 po náhodném setkání s vyučujícím a jeho pobídce nastupuje na učňovskou školu v Plzni coby kantorka. Ve městě zlatistého moku zůstává až do r. 1977 a ocitá se ve svých rodných Pardubicích na plese, kde ji náhle někdo osloví. Jitka stojí ve směru mluvícího bokem, otáčí se a světe div se, sama svým očím nevěří, ten důstojný pán promlouvající kultivovaným melodickým barytonem, to snad není ani možné, je sám pan profesor Hladký, nejoblíbenější pedagog její studentské epochy.
Ten, kdo čeká, že už si konečně ti dva padnou do náručí a Jitka změní jméno, bude opět zklamán, ale přihořívá.
Prvá otázka páně profesora zněla:“ A kde máte manžela?“ To byl osudový dotaz. Na přímou otázku přišla přímá odpověď: „Vyměnil mě za jinou.“ Profesorův zrak si rozvedenou paní před nejlepšími léty s odstupem dvou kroků změřil od hlavy až k patě a v jeho oku zaplál šibalský ohníček, když vyslovil: „Můj syn by si s vámi ale určitě rád zatancoval!“ Byl to dotaz i výzva zároveň.
To bylo 22. ledna a 5. srpna byla svatba – pozor, se synem.
Comeback do rodného města je potřeba posvětit i obživou a putovní okruh Jitčiny cukrářské anabáze činí otáčku 360 stupňů, když se ocitá opět tam, kde před léty začínala. Opět vyšlapává známé schody na potravinářské průmyslovce a to v roli knihovnice. Paní Hladká je ovšem štěbetavý typ a knihy nejsou pro její letoru adekvátním partnerem. Rok to musela přetrpět ve společnosti němého tištěného moudra a od září 1978 se vrací opět ke své oblíbené profesi v nedaleké Chrudimi, kde začne učit cestovní ruch, protože cukrářský obor nemá v té době škola ještě v programu.
Současně se hlásí na Karlovu universitu, kde vystuduje odborné učitelství se specializací na ekonomické a odborné předměty. Po ukončení studií si před jméno připisuje titul PaeDr.
Při zakládání Společenstva cukrářů ČR, jí byla nabídnuta funkce v odborném školství, a napříč tomu, že prošla několikerými posty, v této roli zůstává dodnes.
Doktorčin zájem je zaměřen na sbírku dat a dějů. Je spíše technický typ. Ráda si pohrává s počítači, notebookem, sleduje a v rámci možností i aplikuje do své práce novinky z elektronické oblasti. Již od dětství filmovala s kamerou Admira 8 a dnes pořizuje videozáznamy, převážně s cukrářskou tématikou. Před třemi léty okrajově vstoupila i do světa podnikání, ale jak sama hodnotí tuto svoji činnost, jedná se spíše o hraní, mající účel v mírném si přilepšení.
V současnosti PaeDr. Hladká vyučuje na Labské hotelové škole SOU v Pardubicích s.r.o., kde učí odborné předměty cestovního ruchu a cukrařinu.
Jitka Hladká je žoviální, pohodový typ jadrné ženské s lidovým hlasitým projevem. Kdybych byl filmovým režisérem, rozhodně bych ji obsadil do role rozšafné paní mlynářky, protože takováto role by ji asi nejlépe charakterizovala.
Inu dědečkova krev se nezapře.
Nad Jitčiným domem se opomenul zastavit čáp nebo vrána. Ale přesto má mnoho dětí. Jsou to všechny ty, které prošly jejíma kantorskýma rukama, a paní Hladká to také takto bere. A nejen ona. Nejeden z dopisů jejích žáků – dětí, začíná oslovením: „Milá maminko.“ Jak jinak, když se jedná o opravdovou cukrářskou mámu.PaeDr. Jitka Hladká k tomuto článku připojuje malou doušku v podobě receptu a vzpomínku na svou matku.
Maminka pro mne byla vždy velkým vzorem jak v morálních vlastnostech, tak zručnosti a v pracovitosti. Ve svých 72 letech řekla, že neumí dělat keramiku, a za půl roku již vystavovala své kachle s motivy kytek na výstavě. Ona ve svých 85 letech stihne udělat tolik práce, co já bych dělala delší dobu. Je velice hrdá na to, že chodila vedle do školy pro dentisty do Vesny, kde se naučila vařit, a hlavně dělat moučníky. Však také v neděli jsme měli někdy tři druhy, nejoblíbenější je tzv. „kopec nebo pole“, je to sice kalorická bomba, ale dobrá.Zde je recept:Spodní část je nízký korpus z piškotové hmoty (u pole obdélníkový, na kopec kruhový). Na tento korpus se navrství bílkový krém s vařeným cukrem (6 bílků, 300 g cukru, který se rozdělí a s 0,25 l vody se uvaří a zalévá do šlehajících se bílků. Šlehá se za do studena).
Sníh se urovná buď do kopce nebo do roviny u „pole“. Celé se to potáhne polevou z 300 g cukru, 200 čokolády nebo kakaa, 250 g másla, trochu mléka.
Dobrou chuť !!!
Jitka Hladká
zdroje:
Autor: J.P. Větrník
URL: http://www.cukrar.cz/show.asp?id=12
URL: http://www.cukrar.cz/show.asp?id=12
a jedno z dalších setkání…
(eva, 23. 10. 2012 13:04)