S LÁSKOU A NADĚJÍ

Pro milovanou Duši, která právě bojuje…

Děkuji, že jsem se probudila do nového dne. Pozoruji sluníčko, které se i dnes hlásí k životu. Patří do něj jako vzduch, který dýchám. A za který děkuji. Vesmíru, planetě Zemi, svým plícím, které jsou ochotny jej přijímat a posílat dál – tam, kde je třeba.

Děkuji, že žiju. Otevírám oči a uvědomuji si vše kolem sebe. Mám za sebou noční můru, ale nechávám ji tam, kde je. Byla. Už není. Teď jsem tu jen já. A moje přítomnost. Nový den. Vzduch, který smím dýchat. Který potřebuji. A taky slunce, které potřebuji. Třebaže je občas pro tmu nebo šeď nevidím. Pochybuji, ale jen na malou chvilku. Cítím, že tu je. Pro život. A taky pro mě.

Děkuji za všechny, kteří mě vrací zpátky do života. Sama to zatím příliš neumím. Rozhlížím se a hledám. Sílu, která mi pomůže. Občas tu a tam skrze mraky nakoukne. Už už ji vnímám, ale zase se někde ztratí. Mrška jedna. Ale to slunce tam někde je. Musí být. Cítím to. Vím to. První jistota!

Najednou vzpomenu na své blízké. Rodiče. Byli první, u kterých jsem pocítila jistotu a bezpečí. Věděla jsem, kam patřím. Jsem vděčná, že mi dali život. Vychovali mě, jak nejlépe uměli. Pravda – hodně věcí nebylo podle mých představ. Snad podle jejich. Mám jim to mít za zlé? Jisté je, že neměli úmysl ubližovat mi. A že se mi spousta věcí nelíbila? Dokážu tenhle fakt přijmout? A odpustit jim? Nemyslím, že by to mělo být příliš těžké. Záblesk sluníčka, zkusím to. Druhá jistota!

Hlavu mi zaplní temný mrak. Strach, zloby, výčitky, křivdy. Vzpomínky, které bodají i po letech.  Všichni ti, kteří mi ublížili. Proč to dělali? Stále nechápu, proč může být někdo tak zlý, bezohledný. Vždyť to bolí! Cožpak to necítí… Dívám se na ty, co mě zraňují. Chvíli je pozoruji a jen tak vnímám. Co je doopravdy ukryto za jejich jednáním, pohledem, slovem? Je skutečně jejich úmyslem ubližovat mi? Uvědomuji si všechny kopance, které jsem skrze ně dostala od života. Proč, ptám se pořád dokola. V hlavě zmatek, myšlenky přiletí a bodnou. Jako ta bolest a slabost u srdíčka.

Pozoruji a najednou začínám vidět – jsou to jejich strachy, zranění a ublížení. Ne, tohle nejsou moje bolesti. Tak proč jsem si je přitáhla? Protože tyhle pocity moc dobře znám. Mám je v sobě. Myslím na ně. A tím jim dávám kus sebe. Posiluji je – a ony rostou. A přichází další a další, jsou si navzájem tolik podobné… Aha – už to vidím. Podobné přitahuje podobné. Třetí jistota!

Náhle mě něco zašimrá na tváři. Slunce – někde tu je! Našlo si mě. Přes všechny šedé mraky. Nezavrhuje mě. Dává mi šanci a s ní přichází myšlenka.  Něco v sobě musím změnit. Začínám se na druhé dívat jinýma očima. Dostala jsem šanci já – dám příležitost i druhým. Svým trýznitelům.

Bože, prosím, drž mě za ruku a dej mi sílu odpustit jim. Vždyť museli natolik snížit svoje vibrace, aby do mě kopali. Ta zloba, závist, faleš a pokrytectví! Kdo dobrovolně by na sebe vzal takovou tíhu špíny a bahna? Snad ten, kdo mě chce opravdu pomoci a naučit mě, abych si uvědomila svoji pravou hodnotu. Uvědomila si, kdo doopravdy jsem. Přijala se taková, jaká jsem. Ne taková, jakou mě chtějí mít ti druzí. Protože taková nikdy nemůžu být. I kdybych své srdce nakrájela na tisíce dílů a po kouscích je rozdávala těm, které chci, aby mě milovali. Abych se naučila milovat a vážit si – hlavně sama sebe.

Vzpomínám na záblesk zbraně, která se mi jednoho dne zjevila na obloze. Ten obraz, to nebyla náhoda! Bylo to TVÉ poselství, abych bojovala. TVOJÍ  zbraní. Pochopením, Odpuštěním, Láskou. To je ten nejúčinnější lék pro moje uzdravení. Pro uzdravení nás všech.