TATÍNKOVA HOLČIČKA

Venku sychravo, že by psa nevyhnal. Jinak den jako každý jiný. Ven se musí, povinnosti volají. Zrovna je vidím. Malá holčička cupitá po chodníku za tou starší. Nemůže stačit té veliké, která je několik kroků před ní. Očividně ji zdržuje, snad i obtěžuje, jak naznačuje styl chůze, shon, gesta… Snaží se držet s ní krok, být stejně velká, silná, taky tak dobrá jako je ona. Proč jen to nedokáže?

Najednou hlavou projde vzpomínka. Je ráno, jak krásně by se spalo. Rychle do sebe naházet snídani, zase vajíčka, znovu vyběhnout ten hrozný kopec. Jít pomalu? To přece nejde. Tatínek je vysoký, on krok, já tři. Musím s ním držet tempo. Jsem přece jeho šikovná holčička.

Hlava skloněná, pohled do země, v půli kopce už jen soustředění, abych stačila. Stále dobíhám jeho kroky. Ať se snažím sebevíc, stále pozadu a nestíhám. Jak ten pocit znám! Kolikrát v životě mě provázel! Konečně jsme na místě. Čekám pochvalu, úsměv by stačil. Namísto toho pohled uspěchaného člověka a za sebou slova: Utíkej!

Sakra, co jsem teď asi dělala? Vyčerpaná, smutná, s pocitem marnosti, slabosti, malosti pokračuji dál…

Nikdo si nevšímá mé snahy. Nikdy nebudu dokonalá, dost dobrá, jakkoli se budu snažit. Vyzbrojena tímto dědictvím ne právě vesele cupitám životem. Spěch, zmatek a čekání … pochvala nepřichází.

A tak si uvědomuji vděk za tento úžasný trénink. Učím se jít svým tempem. Se vztyčenou hlavou, hrdě a odvážně. Být sama sebou taková, jaká jsem. Umět se pochválit. I za chyby, které dělám. A které mě dále učí. Být dokonalá. Být velká – právě objevenou vnitřní silou. Konečně to vím!

Děkuji ti, tati, za trénink. Odpouštím ti. S láskou tvoje velká holčička .

Odborné publikace nakladatelství Grada