PROTIKLADY V NÁS

Pokud se nám něco podaří, máme radost. Někdy se i pochválíme. Sebe, případně druhé.

Běda ale, když se nám nedaří. Začneme hledat viníka. Většinou se obracíme vně a hledáme pomyslný hromosvod své úlevě. Obviníme druhého, protože je to pohodlnější a běžnější způsob, jak vypustit páru přetlaku emocí, lítosti, zklamání…

Rodiče můžou za to, že …, protože kdyby nás…, tak …

Učitelka může za známku, protože kdyby…, tak …

Kamarád může za to, že se mi nedařilo, protože …

Partner se tolik změnil, to on může za to, že jsem se v něm zklamal …

Ale opak je pravdou! Ti, které tak rádi činíme odpovědné za své neúspěchy, jsou „jen“ naše zrcadla. Neboť nám v danou chvíli odráží obraz našich vlastních nedostatků a chyb /prosím své blízké o laskavé prominutí/. A za pravdu, jak známo, se lidé zlobí.

Jak to tedy funguje? Známe přísloví: Protiklady se přitahují. Podobné přitahuje podobné. Obojí je pravdivé, třebaže se zdá, že si obě tvrzení odporují. V určitých okamžicích svého života přitahujeme vždy člověka /partnera, kamaráda, kolegu,…/ který je „jiný“ než my. ON je tak úžasný a úplně jiný než ti druzí! ONA je naprosto dokonalá, jiná než ty ostatní kolem! Někde v nás se sepne cosi „povědomě známého“ a to nás k sobě přitáhne. Žasneme, jak je nám s druhým dobře /nebo jak nás odrazuje, štve a prudí – v opačném případě/, často ani nevíme, proč tomu tak je.

Časem však zjistíme, většinou po odložení růžových brýlí prvotního okouzlení, že náš vyvolený je stejný paličák jako můj /jeho/ otec, a ta výjimečná vyvolená nás štve stejně jako naše /její/ matka. Nestačíme se divit, jak se partner změnil.

Pravda, lidé se mění. Ale je to jiná změna než ta, kterou jsme zaznamenali. To se „jen“ někde v nás sepne cosi „povědomě známého“, co nás od sebe začne oddalovat. Hádáme se, vyčítáme a uvažujeme, jestli by nám bez NĚJ, bez NÍ nebylo lépe…

Jen naše podvědomí ví, proč k těmto setkáním a odchodům dochází. Lidé se totiž „potkávají“, aby svým jednáním zrcadlili mnohdy sami sebe. Vlastnosti, vzorce chování, v kladném i záporném slova smyslu. Ukazují si své skryté temné stránky. Emoce v nás vyvolaná vede jednoho k uvědomění si a pochopení, druhý s ní urputně bojuje, což ho stojí stále více sil. A tak bojuje tak dlouho, dokud nepochopí marnost tohoto počínání.

Pokud jednání druhého v nás vyvolává nesouhlas, máme možnost proti němu vést svoji válku. Jakmile však s něčím bojujeme, jen celou věc posilujeme, neboť jí dobrovolně dáváme svoje myšlenky a energii.

Pokud se však zeptáme sami sebe, proč mě chování člověka rozčílilo /je zajímavé, že druhého totéž může nechat klidným/, jsme na dobré cestě tento vztah uzdravit. Pokud si navíc vzpomenu, že jsem byl již jednou svědkem podobného /podobné přitahuje podobné – vzpomínka na situaci s rodičem, učitelem, kamarádem, atd./, mám téměř vyhráno. A pokud se v mysli vrátím do oné situace, uvědomím si pocity své i dalších účastníků a přehodnotím ve svém přístupu, pak je největším vítězstvím skutečnost, že jsem uzdravil dávné zranění své duše /dokonce ozdravím i vztah k druhým/.

Tímto změněným přístupem k člověku se totiž změní naše chování i to, co navenek vyzařujeme. A protože už není důvod, aby nám partner něco zrcadlil, často se „změní“ i člověk, kterého jsme ještě před chvílí chtěli „odepsat“. A to by byla někdy škoda.

„Neposlal jsem ti nikoho jiného než samé anděly…“