O BOLESTI

Jak den střídá noc … radost z bolesti rodí se …

… a občas vracím se, bych připomněla si, cestami jakými procházím. Že děje se mi opět cosi … kde nepochopení, nepřijetí. Že hlavou proti zdi je snaha marná zvrátit stav do podoby mému srdci blízké. Že není pak dle představ mých, nadávám v duchu sobě, druhým. Bych opět v bludném kruhu sebeobviňování ocitla se, kdeže chybu udělala zas …

Očekáváme, plánujeme, snažíme se zaujmout, získat pozornost, lásku. Přece si ji zasloužíme! Vždyť jdeme druhým vstříc, /ne/rádi plníme jejich přání, přizpůsobujeme své potřeby jejich představám. Takhle nás to přece učí a takhle je to správné!

Ale co když se ne/chci, můžu/ podřídit požadavkům druhých? Co když má představa o životě, cestě, svobodě ubírá se jiným směrem? Odsoudím pak sebe jako ne-hodného lásky? Odsoudím se sám? Nebo to udělají druzí? Potrestají mě svojí mlčenlivostí. Nezájmem. Vyhýbavostí. Anebo výrazem svého pohledu – když už mě musí potkat …

Kde dělám chybu? Proč musím trpět? A proč to bolí?

Mám se vůbec rád? Samozřejmě že ano! Vždyť si udělám radost, tohle si koupím, tamhleto si pořídím – vše co potřebuji. Teď, nebo časem našetřím. Potřebuji auto, časem dvě, tři – je nás víc, co kdyby náhodou…novou televizi – ta má 5 let stará může kdykoli odejít /a soused už ji dávno má/, absolvuji další kurzy, sbírám diplomy, certifikáty – bez nich bych nebyl … hledám tu správnou dovolenou, ještě nějakou chatu by to chtělo … a pak to všechno hodit na kameru – pro dlouhé zimní večery, pro přátele a známé při oslavách … a samozřejmě další práce a brigády – kde na to všechno v době dnešní krize brát … copak nesleduji zprávy?

Kolik z toho, do čeho investujeme, skutečně potřebujeme a proč? Kvůli sobě? Kvůli své představě o sobě? Nebo pro představy druhých o mně? Potřebuji skutečně vlastnit, nebo mít pocit, že vlastním?

Mám se vůbec rád? Samozřejmě že ano! Proč si tedy odpírám lásku, třebaže po ní tolik toužím? Lásku v sobě. Lásku k sobě. A proč ji hledám vně? Tím že se odměňuji. Doplňuji svoji ne-lásku tím, co jí /mně/ chybí? Protože pak jsem lepší, hezčí, jsem něco víc?

Hledáme objekty své lásky. Ve věcech, zvířatech, druhých lidech. V očekávání, že nám nahradí to, co nám chybí. Očekáváme, plánujeme, snažíme se zaujmout, získat pozornost. Čím víc lásky vydáme, tím víc přece musíme dostat zpět! Podřizujeme se, jen abychom vyhověli, neublížili, neurazili, názorem druhých nahrazujeme svůj vlastní a s nadějí, že obětovali jsme se pro ně – očekáváme odměnu za své „zásluhy“.

A tak spoutáváme druhé do role dárců. Pláčeme bolestí, když se tak neděje. Proč? Vždyť jsem jim tolik dal! A oni? Odvděčili se mi jen neláskou…. A tak se příště musím snažit ještě víc, aby si mě konečně všimli, pochválili, vrátilo se mi vše, co mi chybí, co jsem investoval …

Jak lehce umíme zotročit sami sebe …

Chápeme skutečný význam slova láska? Přináší nám radost? Nebo jen zklamání a bolest?

Jestliže chceme někoho změnit, je třeba změnit svůj přístup k němu. A to dokážeme jen my – sami v sobě. Kde se v nás však vzalo právo druhého hodnotit a soudit? Máme právo ho svazovat a následně odměňovat – sešněrováni svými představami o něm? Vidíme dovnitř jeho duše? Ta jediná totiž ví, proč jedná tak, jak právě jedná? Kdo zná všechna naše proč a proto?

Berme všechny tyto otázky a zkoušky jako zkoušky – nikoli jako trápení a utrpení. Uvědomme si všechny své pocity – teď v tento okamžik – a pak je nechme odejít. Nedopusťme svojí pozorností a věčným pitváním se v problému, aby tento sílil. Nechme druhé jít jejich cestou.

Sami pak běžme v myšlenkách dál. Cestou, po které jdeme jen my. K tomu, co právě děláme – se vším všudy a naplno. Pak se totiž vyhneme vlastním nepříjemnostem, například říznutí se do prstu při krájení cibule, protože jsme právě řešili …

Zastavme negace v sobě. Rozhlédněme se kolem sebe a věnujme pozornost pěkným věcem kolem nás. Myšlenkami jim dejme správný náboj. A ten už je uvede do života.

Život plyne neustále dál, je jako řeka. Jen my ho tvoříme. Zastavme se a v přítomném okamžiku zasívejme vědomými myšlenkami, aby nám vracely jen dobrou sklizeň. Protože si ji každý z nás zaslouží.