LABYRINT JE CESTA

První stupeň: Opuštění starého

Přání něco vlastnit je v nás hluboce zakotveno. Zdobíme své byty obrazy, sbíráme hudbu, která nás oslovuje. Na fotografiích a filmech uchováváme dojmy z dovolených, stavíme dům, tvoříme zahradu. Svět se má stát domovem. Ale existují životní fáze, ve kterých nám ze strany toho nashromážděného hrozí zadušení. Uklízíme, rozdělujeme, rozhodujeme se pro to důležité a loučíme se s tím, co se stalo nepodstatným. Cesta do labyrintu začíná takovými fázemi „úklidu“. Cítíme, že se musíme oddělit od zbytečného balastu, abychom našli to podstatné. Antonius byl mistr opouštění starého. Jeho radikální cesta se zdá mnohým lidem záviděníhodná. Je to cesta toho, kdo odstoupí. Antonius všechno měl a mohl toho užívat, ale v určitém okamžiku své životní cesty pocítil:

Nic z toho nepotřebuji.
Je to nepodstatné.
Nenese mě to dál.

Možná by i dnes opustil významné postavení, uskutečnil rozchod, který byl dávno na spadnutí, a začal nový život. Do svého nového bydliště by si nevzal nic. Nábytek by nechal na místě, obrazy, fotografie i filmy.

Na prvním stupni labyrintu stojí rozloučení se vším, co nás svírá a dělá nesvobodnými. Tím může být hmotný majetek. Kdo však to staré a přežité ze své duše tímto způsobem setřásl, ještě zdaleka není svobodný.

Druhý stupeň: Vydržet ticho

Po oproštění se od dosavadního se otevírá prostor ticha. Kdo by chtěl proniknout hlouběji, musí se učit je vydržet. Klíčí nový život. Ale než rostlina plně zapustí kořeny a v celé kráse vykvete, mohou uplynout léta. Trpělivost je nutná, především trpělivost se sebou. Rychle utečeme do nového vztahu, rychle se zase plní náš nový byt, záhy jsme zase zajatci starých vzorců, které jsme chtěli překonat.

Antonius změnil bydliště. Opustil centrum města s jeho spoustou lidí a nepokojnou zaměstnaností a odstěhoval se na předměstí. Ale hledal také hovor s lidmi, kteří se vydali na cestu za nepomíjivým. Od té doby, co se vzdal svého majetku, stal se bohatým tím podstatným. Cítil, jak rostou jeho duševní síly, když se zabýval duchovními cestami jiných lidí.

Místo ticha je určeno pro nové zkušenosti. Zde se mohl cvičit v nových cestách, aby našel, která jej povede dál. Někdy navštívil duchovního učitele, aby získal podněty pro vlastní putování. Přitom rozvinul cit pro to, co je autentické, neboť ne každý učitel žije z hloubky bytosti a ne každý zakusil vlastní duši, jak to často mnohomluvně hlásá. O desetiletí později, když Antonius sám prošel celý vnitřní prostor labyrintu svého srdce a stal se duchovním učitelem, formuloval základní pravidlo, ve kterém shrnul své rané zkušenosti v domě ticha:

Uč jen tomu,
co jsi sám zkusil!

Když pozoroval své duchovní učitele, všímal si zvláště určitých vlastností: laskavosti v kontaktu nebo lidskosti; jeden vyzařoval klid, druhý mírnost. U dalšího vnímal laskavé zacházení s lidmi, jiný byl vzorem pevnosti a spolehlivosti, ještě další byl nápadný svou touhou po vědění.

Antonius se cvičil v různých cestách, které jej měly vést k dokonalosti: cesta sezení v tichu, cesta modlitby, cesta tělesné práce. Cvičil se v půstu, v odříkání se měkkého lože a spánku na podlaze.

Třetí stupeň: Cesta je dlouhá

Dostavily se i dny splínu. Dny netrpělivosti, dny pochybností, dny, kdy měl Antonius pocit, že udělal chybné rozhodnutí. Théseus byl mladý muž. Neznal svět vlastního stínu. Antonius však viděl svůj stín v ohromném rozměru:

Myslí na své příbuzné.

Dělá si starosti o sestru. Bylo to správné, že ji opustil? Nebyla jeho cesta k dokonalosti vlastně úplným sobectvím? Kdo se chce najít, musí jít svou vlastní cestou. To je jisté. Ale stojí vlastní cesta za každou oběť? Kde je hranice mezi objevováním sebe a egoismem?

Myslí na svůj majetek.

Zanechal část sestře a část rozdal, aby se osvobodil. Ale nemohl s prostředky, které zdědil po rodičích, něco vykonat ve světě? Vytvořit něco dobrého, poskytnout pracovní příležitosti, podporovat sociální zařízení? Má silnou vůli a je ctižádostivý. Mohl něco ve světě dokázat. Komu pomohl tím, že se zřekl majetku?

Myslí na drobné radosti života.

Dobré jídlo, dobré víno, hovor s přáteli. Co získal, když se těchto požitků vzdal? Vědomé stravování jistě prospívá zdraví a podporuje rozvoj duševních sil. Ale proč se vzdát potěšení z jídla úplně? Komu slouží takové odříkání?

Myslí na plynutí času.

Život v jeho starém světě nabízel rozptýlení, ale také smysluplné využití času. Den byl naplněn konkrétními úlohami. Není to požehnání, nemít čas? Nemuset přemýšlet? Nečekat pořád? Jak dlouho ještě bude na cestě? Kdy konečně dosáhne středu labyrintu? Kde brát sílu, trpělivost a vytrvalost?

Myslí na krásu žen.

Je muž. Těla žen jsou měkká a teplá. Z hlubiny duše stoupají obrazy plné vášně. Dlouhá doba odříkání zostřila vnímavost jeho smyslů a nyní se mu zdá, jako by se krása tělesně zpřítomňovala. Cítí, jak se jeho mužnost hýbe, a vnímá to jako zahanbující a odvádějící jej od vnitřní cesty. Zároveň pocítí hlubokou touhu. Nemohl by projít labyrint společně se ženou?

Čtvrtý stupeň: Přijetí zápasu

Člověk, který se opováží do labyrintu srdce, nezůstane ušetřen třetího stupně. Cesta zpátky do starého života je celou dobu otevřena. Podněty k ústupu jsou četné a důvody nanejvýš rozdílné. Pochybnosti o vlastních silách, sociální zodpovědnost vůči okolí, pád do starých závislostí, nedostatek vytrvalosti, posměch přátel, nepochopení ze strany rodiny.

Nejúčinnější formy zpochybnění přicházejí ovšem ze strany rozumu. Duše se rozhodla jít do labyrintu. Když první nadšení pomine, jakmile euforii prvních kroků na nové cestě vystřídá střízlivost každodenního vypětí, pak vyvstávají důvody pro návrat, které nás v učiněném rozhodnutí znejisťují.

Hlas rozumu se ptá: Možná si to všechno jen namlouváš. Není tvá víra v dokonalost jen iluzí? Tvůj život sestává z bludiště, jistě, ale proč chceš vědět, jestli má i střed? I kdyby tvůj život měl střed, jak víš, že stojí za to jej hledat? Možná budeš zklamaný, až pohlédneš pravdě svého života do tváře. To tě zasáhne v centru tvé citlivosti, tam, kde ses opovažoval snít, kam jsi skládal všechny své naděje, touhu a očekávání.

Kdo nyní neprchne, ale zůstane na místě, kdo zápas přijme a věci vyjasní, vstupuje na čtvrtý stupeň. Začíná pro něj fáze vnitřního zápasu. U Antonia trvala dvacet let a byla spojena s novou změnou místa pobytu. Vydal se proti proudu Nilu do pouště. Na svahu hory Pispiru našel skalní hrob. Otevřel dveře, nedal se vyděsit tlumeným řevem krokodýlů, vstoupil a dveře za sebou zavřel. Nyní se ocitl v nejtemnější síni labyrintu. Zde chce vytrvat, až přemůže všechno, co jej zadržuje na nové cestě.

Později říkal, že kdo se vydá do odloučenosti a dosáhne klidu, má se držet stranou trojího zápasu: zápasu slyšení, mluvení a vidění.

Nyní se konečně otvírají oči duše, a uši srdce slyší hlasy ticha. Vnitřním okem vidí krokodýly. Staří zvířecí bohové a démoni Egypta k němu přistupují a snaží se vyděsit jeho duši. Psi štěkají, lvi řvou, vlci vyjí, hadi syčí, býk sklání hlavu k útoku. Martin Schongauer, Matthias Grünewald, Joachim Patinir, Salvador Dalí tyto zásadní scény setkání s hrozivým přenesli na své obrazy, Gustav Flaubert je přetvořil do básní.

Proč je ale cesta ke středu tak těžká? Proč trvá noční plavba břichem krokodýla tak dlouho? Proč mu při boji se strachem a pochybnostmi nikdo nepřijde na pomoc? Tady má okamžik vhledu. Střed labyrintu mu vyjde vstříc a osvětlí tmu jeho cesty. Vidí světelnou postavu, průvodce své duše. Jeho dech se zklidní.

Ptá se:
„Kde jsi byl?
Proč jsi nepřišel na začátku,
abys skončil mou trýzeň?“
Světelná postava odpoví:
„Antonie, byl jsem tady,
ale čekal jsem, abych viděl tvůj zápas.
Protože jsi ve sváru obstál,
a nepodlehl,
budu ti pomáhat.“

Jakmile to Antonius uslyší, ví, že vstoupil do středu labyrintu, je zasvěcen do hlubokých tajemství, bohatý vnitřní zkušeností.

Pátý stupeň: Sebepoznání

Odkud přicházejí ty postavy? Jsou to obrazy z hloubi vlastní duše, zviditelněný svět stínů, projekce nevědomí? Je to zkušenost reálné nadsvětské moci duchů, vůči kterým jsou lidské oči za všedního dne slepé? Na pátém stupni dochází k vyjasnění. Svítá světlo sebepoznání. Nyní Antonius poznává příčinu mnoha lidských úzkostí. Dá se najít v nejhlubší síni vlastní duše. Zde leží drak děsu.

„Uvažme a vždy dosvědčujme, že nepřátelé nám nic neučiní, protože Pán je s námi. Neboť když se nepřátelé objeví, chovají se k nám takovým, jaké nás potkají, a podle myšlenek, jaké se v nás nacházejí, utvářejí své klamné obrazy.

Jestliže nás zastihnou zbabělé a ve zmatku, pak spěchají podobni lupičům, kteří naleznou nestřežené místo; a co si o sobě myslíme, to oni ještě zvětší. Když nás vidí bázlivé a zbabělé, zvětší skleslost mysli svými zjeveními a hrozbami a trýzní tak ubohou duši.“

Tak shrnuje Antonius své sebepoznání. Pak otevírá dveře hrobové komory a vychází se zářící tváří na svobodu.

Šestý stupeň: Radost duše

Labyrint není dům, ve kterém bychom se mohli zařídit na celý život. Záření středu by mohlo být příliš intenzivní na to, abychom je vydrželi. Do labyrintu se Antonius zavřel proto, aby našel nepomíjivé. Když to zakusil, vydává se opět do další pouště. Tam se usazuje na hoře Kolcim. Nachází oázu pokoje a pěstuje plodiny ke své obživě.

Jestliže jsi nalezl střed,
vrať se zase do života,
obdělej půdu
a zapusť kořeny.

Cesta do středu labyrintu je obtížná. Nedá se projít na jednom víkendovém semináři. Ale dá se na něm začít. Můžeme se opovážit vstoupit a odložit děs z krokodýlů a jiných mocností stínu. Můžeme se dát povzbudit jinými poutníky do labyrintu.

Jak dlouho trvá cesta do středu? Rok? Sedm let? Desetiletí? Celý život? Antonius nalezl centrum uprostřed života. Je to náhoda, nebo vedení osudu? Můžeme z toho odvodit zákon pro poutníky labyrintem? Zviditelní se centrum rovněž uprostřed našeho života?

Antoniovi bylo 52 let, když nalezl nepomíjivý „nebeský poklad“. Osvobodil se. Od čeho? Od sebe a starosti o spásu své duše. Žije z nepomíjivého. V jeho duši vzplanul oheň, který nikdy nevyhasne, a plní jej světlem. Radost jeho duše vtiskuje jeho tváři pečeť veselí. Život v nepomíjivém je život radosti, která nikdy neustává. Život v nepomíjivém je život stále trvající modlitby. Život ze středu. Co je to? Pouť tajemstvím, ať jsme kdekoli a ať děláme cokoli.

Antonius říká:
„Dokud člověk chápe sebe
nebo to, co se modlí,
není to dokonalá modlitba.“

Z Antonia vyzařuje pravda a mnozí lidé stižení duševním nebo tělesným utrpením u něj hledají pomoc. Tak se stává terapeutem, duševním pastýřem, léčitelem a učitelem.

Sedmý stupeň: Vyrovnanost

Antonius věnuje hodně času lidem, kteří u něj hledají pomoc. Je jedno ucho. Dlouholetá samota zbystřila jeho smysly a jeho zářící zrak povzbuzuje lidi, aby bez okolků přistupovali k podstatnému. K tomu podstatnému, tedy k centru života, směřují i rady, které Antonius udílí. Znamenají skutečnou životní pomoc, protože jsou vydobyty na vlastním životě. Dává dál jen to, co sám zakusil.

Pochybovačům říká:
Nedívej se zpátky!
Zůstaň na cestě!
Denně se cvič!
Bázlivým říká:
Mysli pozitivně!
Nejsi sám!
Postav se na stranu světla!
Hledajícím Boha říká:
Nespouštěj světlo ze zřetele!
Čti Písmo svaté!
Ať sedíš kdekoli, neodcházej odtud zase rychle dál!18

Přicházejí znejistělí lidé. Trpí žárlivostí druhých. Jiní se cítí stále pozorováni, věří, že každý jejich krok je kontrolován. Cítí se pronásledováni a mají pocit, že jim svět přeje jen zlé. Antonius jim ukazuje cestu osvobození. Říká: Přezkoumej, jestli to, co tě pronásleduje, skutečně přichází zvenčí, nebo z tvého nitra. Neboť lidé se k nám často chovají podle toho, jaké nás potkávají. Co si o sobě myslíme, to stupňují. Jsme-li úzkostní, pak stupňují náš strach. Je-li však naše duše plná pozitivních myšlenek a její zrak se obrací stále k dokonalosti, „nebeskému pokladu“, pak všechen útisk pomine.

Přijde ctižádostivý člověk. Navštívil už mnoho žen a mužů, aby se dozvěděl o správné cestě k dokonalosti. Antoniova pověst pronikla i k němu. Myslí si, že Antonius je ze stejného těsta jako on. Muž, který má odvahu k radikálním rozhodnutím, který se nedá ničím odvést od jednou nakročené cesty. I on chce být takový. U jednoho mistra cvičil umění lukostřelby. Nyní chce poznat Antoniovu cestu a vyhledá jej v poušti.

Protože Antonia zastihne, jak se vesele baví u dobrého jídla, zděsí se a vyčítá mu. Myslí si, že cesta do labyrintu je vážná, namáhavá a plná odříkání.

Antonius se laskavě usměje a ptá se:
Jdeš cestou lukostřelby?
Muž přisvědčí.
A teď jsi přišel do pouště, aby ses seznámil s tajemstvím mé cesty?
Muž zase souhlasně přikývne.
Nasaď šíp na tětivu svého luku napni ji!

Lukostřelec udělá, co mu Antonius řekl. Nasadí šíp a napne tětivu. Pak plný síly a soustředění drží luk napjatý. Antonius jej vybídne, aby cvičení zopakoval. Zase napne luk. Pak je vyzván ke cvičení potřetí.

Lukostřelec řekne:
Vidím, že o umění napnutí luku
nic nevíš.
Neboť když budu takto pokračovat, zlomí se.
Antonius odpověděl:
Tak je to i s hledáním dokonalého.
Kdybychom se chtěli nad míru přepínat,
asi bychom se dost rychle zlomili.
Není tedy vhodné
napětí tu a tam uvolnit?

Když to lučištník uslyšel, spatřil světlo na konci své cesty. Cesta začíná opuštěním dosavadního. Končí ve vyrovnanosti. Vyrovnanost znamená žít ze středu. Střed ale potřebuje zvláštní ochranu. I proto se Antonius zdržuje daleko od sídel lidí. V jeho africkém domově a v Asii není labyrint symbolem sebepoznání. Labyrinty zde mají odradit nezvané návštěvníky. Jejich úkol spočívá v ochraně skrytého středu. Nad vchodem mnoha asijských labyrintů se proto nepíše „Poznej sám sebe!“, ale „Vyhni se tomuto místu!“ nebo „Drž se dál!“.

Antonius byl Egypťan, obyvatel černého kontinentu. Z Kréty se labyrint šířil kolem země dvěma směry. Západní cesta vedla přes řecký kulturní prostor do Skandinávie, na britské ostrovy, do Irska a na pobřeží Severního ledového oceánu. Východní cesta vedla přes Afghánistán, Pákistán, Indii a Nepál do Ameriky. Než se labyrintem v Chartres vrátíme do důvěrného evropského kulturního prostoru, zastavme se v následujícím bodu obratu a pohlédněme na Východ.

zdroj: internet