ENERGETICKÁ MÍSTA – Klentnice

KAMENNÝ KRUH V KLENTNICI

Nedaleko Klentnice v oboře okolo vrchu Smrtihlav byl uměle vybudován v květnu 2005 kamenný kruh. Postaven je podle zásad, které zastávali druidé před několika tisíci lety. Kruh o průměru 27 metrů tvoří 9 obvodových kamenů a 1 středový kámen, který je zároveň uměleckým dílem se vsazeným skleněným okem – složenou čočkou s kosmogramy. Ta je směrována na východ slunce o podzimní rovnodennosti a během slunečného dne kreslí světelnou parabolu s duhovými okraji. Kruh je postaven v rámci projektu „Transformační energie pro Moravu“, není uveden v žádné mapě, nevede k němu žádná značená cesta. Energie kruhu je prý velice silná a citlivým jednincům se nedoporučuje delší pobyt.

Již delší dobu jsem měla v plánu se na místo, o kterém jsem slýchala různé zvěsti, vydat. Při toulkách milovanou Pálavou jsem hledala nějakou smysluplnou upoutávku, která by mi ukázala, kde se objekt nachází. Nikde nic. Ačkoli jsem byla zvyklá spoléhat se na intuici, tentokrát nezbylo než se „pokořit“ a od místních sondovat podrobnosti. Překvapilo mě, že někteří neměli o kamenech ani tušení. Až jeden pamětník na nás spiklenecky mrkl a ukázal směr cesty – na konci obce mezi baráky, pak kolem transformátoru, podél lesního výseku a tam prý už to najdeme. Na cestu jsme dostali radu vypnout mobily a foťáky, protože energie uvnitř kruhu je vybíjí.

Celí natěšení jsme vyrazili. První hádka nastala v místě, kde měl být konec vesnice. Neshodli jsme se, zda tím koncem je hřbitov a několik přilehlých domků na samém konci. Nebyl.

Zaujati krásou koní v oboře a dvou koz pozorujících nás z polorozpadlé stodoly jsme přehlédli velmi důležité místo. Nenápadný sloup byl oním transformátorem, kde jsme měli odbočit. Naše cesta tedy pokračovala zcela jiným směrem. Zjistili jsme to po dvou hodinách bloudění nepříliš příjemným terénem, okořeněných pravidelností hádek a peprných slov, která zde citovat nehodlám. Poučena vhledy, o nichž jsem měla načteno v Celestinském proroctví Jamese Redfielda a rozhodla se je konečně použít v praxi, jsem se snažila hledat znamení, leč  marně. Společně prožívaný vztek nám toto potěšení odepřel.

Naprosto vyčerpaní, více psychicky než fyzicky, jsme šli na metry od sebe vzdáleni, rozhodnuti, že tohle už nikdy více. Snad se pak přírodní živly smilovaly nad námi a zpracovaly naše emoce, neboť v nastalém zklidnění jsem konečně prosila „vyšší moc o pomoc“. Ta přišla okamžitě. Dva kluci školou povinni prosvištěli kolem nás v něčem, co kdysi připomínalo auto. V oblaku prachu zřejmě zahlédli můj prosebný pohled. Na dotaz, kde jsou kameny, nás poslali asi 2 km zpět – k trasformátoru. Uklidnilo nás zjištění, že ačkoli jsou místní, nikdy žádný kamenný kruh nenašli. Ani informace, že se dá na místo zajet autem, nás po nekonečném bloudění příliš nerozesmála. Když nám však hoši se smíchem vyprávěli, jak jejich otec už několikrát  vytahoval auta předchozích hledačů traktorem, dodali nám sílu pokračovat v naší cestě pěšky.

Unaveni hádkami, blouděním, jako bychom konečně překonali pomyslný bludný kořen, naprosto nic už neočekáváme a s hlavou čistou sestupujeme po cestě dolů podél lesa, dál a dál. Najednou před sebou cítíme jakési zvláštní místo – ještě zbývá malý úsek přes pole k úzkému pásu stromů narostlých do kruhu. Podél nich pletivo –  žebřík přes plot obory nalézáme  okamžitě. Pohled, který se před námi otevírá, a stádo daňků na dosah ruky stojí opravdu za to. Pobyt uprostřed kamenného kruhu se zdá jako okamžik, třebaže uplynula hodina. Zažívám zvláštní pocity. U jednoho z kamenů cítím brnění v lýtkách, u druhého mě bolí břicho, třetí rozvibruje citlivé rameno a u dalšího mě rozbolí uši. Baterie kupodivu drží, nic se nevybíjí, naopak my odcházíme plni energie z nádherných zážitků a vnitřního klidu v sobě na pěkně dlouhou dobu. Opět si uvědomuji pravdivé přísloví: 

Kdo hledá, najde…

fotografie a informace o Klentnici a dalších pokladech okolní přírody: http://www.alena.ilcik.cz/0904palava.php,

další zdroje fotografií – internet