CO JE VLASTNĚ ŠTĚSTÍ…?

CO JE VLASTNĚ ŠTĚSTÍ…?
„Happy, Happy“, slyším za zády hlas. Holka s lahváčem, uvolněným pohybem i vizáží právě prochází místem mého oblíbeného relaxu. Hledám předmět jejího „Happy“ volání, když spatřím bojovné plemeno. Budí respekt, a tak se raději věnuji nicnedělání /jak by řekla maminka milující MUSISMUS všeho druhu/.

„Dobrý den“, popřeje mi druhý hlas a poznávám spolužáka svojí dcery. Je milé, že si na mě po tolika letech vzpomněl. Vypadá, že také on je happy. A zdá, že z jednoho lahváče to nebude…

V jednom okamžiku se můj relax mění ve zběsilý pohyb myšlenek /který vyjde nastejno jak to nicnedělání/ na téma: Kdo je vlastně happy. Snad posté si uvědomuji, že maminčina dobře myšlená věta: “ Uč se, ať z tebe jednou něco bude“, tou zárukou zřejmě nebude…

Namísto nedělního odpočinku jsem lapena do sítě myšlenek o „mušce jenom zlaté“. Léta se snažím definovat její podobu, leč stále bez úspěchu. Nelze definovat něco, co nelze dostihnout. Neboť se všichni soustavně ženeme za svojí muškou a její podoba se stále mění. Ztrácí se nám před očima přesně tehdy, kdy nás zaplavují pocity úlevy, že ji konečně máme.

Tu a tam ji na chvíli potkáme. Jednou s lahváčem v ruce, jindy s košem plným zlevněných potravin. Odměníme svá těla a naplníme svou mysl radostí, kolik jsme ušetřili. Abychom se rozčílili u zpráv, jaký humus nám dávají do jídel. Radujeme se, jak vyzrajeme na škodiče, když si podle návodu uvaříme doma, bez éček a ještě ušetříme. A poté se dozvíme o nemocích, jaké tento způsob vaření působí. Chudák národ – čemu má věřit?

Každý národ má vládu, jakou zasluhuje, tvrdí známá pravda. A tak jsme si zvykli své lži balit do pravd a pravdu hledat uprostřed lží a svoji zlatou mušku tam, kde ji nelze najít. Anebo jen na chvíli. Dokud nepochopíme, že vnitřní nespokojenosti nedá záruku štěstí naše soustavné honění se za něčím. Dokud se nepřesvědčíme, že naše střeva naplněná jistotou /sice pochybnou, ale co na tom/a k tomu ušetřené peněženky nám spokojenost na dlouho nezaručí.

Noci, kdy se občas probouzíme plni nepříjemných pocitů, rána, ve kterých se ze sladkého snění vracíme do méně sladké reality – to vše jsou projevy štěstí ztrácejícího se opět někde v nedohlednu. Abychom jej museli hledat. Znovu a znovu.

Jenže – nelze objevit něco, co už bylo dávno objeveno. Pro někoho v regálech supermarketů, pro jiného v televizních programech /a programech mysli/.

A pro každého dávno uloženo v našich srdcích. Jen tam lze prožívat štěstí. Štěstí je třeba ŽÍT.

Jen tady můžu být happy. A netřeba být bojovým plemenem. Protože má volba nepochází ze strachu.

Jejím Zdrojem je pohon daleko mocnější – LÁSKA.