MOJE MILÉ JÁ A MOJE MILÁ DRUHÁ JÁ

Když jsem si před lety začínala psát tyto stránky jako svůj deníček, ani ne tak stížnosti typu můj milý deníčku, ale spíš jako odložení myšlenek z hlavy, kde už začalo být těsno jim, nepomyslela bych, že se jednou dočkám takové návštěvnosti, ze které bych tenkrát měla strach, a snad proto bych bývala svůj počin hodně zvážila, ne-li neuskutečnila. (Stejně tak bych nechtěla provádět rozbor předešlého souvětí – jistě vzpomínáme ze školních let, o čem je řeč).

Avšak stalo se již a nyní s upřímnou radostí zjišťuji, jakou radost mi přináší radost těch, kteří  se – jistě s radostí – vracejí zpátky sem, nakouknout do „mého deníčku“.

A tak se učím – ve své škole života – dospět a přestat být schovaná v ulitě, do které jsem se kdysi ukryla před zraky světa a dobrovolně se odsoudila – nevěda, jak naložit se všemi svými emocemi, které mnou tenkrát cloumaly. Učím se i díky vám, se kterými se tu smím setkávat. Třeba to, že má smysl dělat něco, čemu člověk věří. Čemu věnuje svoji energii a lásku. Co má pro něj smysl. Jakkoli to zpočátku může vypadat jako nesmysl .

A jak se někdy začnou splétat nitky osudu, život připraví do cesty „náhodná“ setkání a situace, kdy se z žáků stávají učitelé a z učitelů žáci. Tak jsem opustivši dřívější povolání začala potkávat  bývalé žáky, aby mě učili zařadit se zpátky do života. Vědět, kdo jsem a kam patřím. Nebát se rozbít ulitu strachu a vyjít konečně ven. Dát prostor světlu v nás, rozsvítit a nechat zářit.

Za všechny své lekce děkuji. Každému z vás, moje milá druhá já 

Nakladatelství Grada, knihy a publikace